Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uběhla již neuvěřitelná čtyři a půl léta ode dne, kdy Radek Škarohlíd zpečetil fenomenální výstup své družiny na Brutal Assaultu slovy: „Ať Zeman vymře!“. Celý ten koncert, který následoval hned po rozpačitém vystoupení TESTAMENT, mám stále v živé paměti. Na první seznámení jsem byl nucen strávit příliš mnoho „kurev“, „čuráků“ a jiných nevybíravých slov. Na druhou stranu byl ohromen obří porcí poctivého bigbítu, jenž byl navíc podpořen skvělým zvukem a nelidským nasazení Škarohlídovic družiny. Přes některé morální pochybnosti tak převládl dobrý pocit z ryzí show, daleko převyšující cokoliv dalšího z naší kotliny, svou intenzitou ničící pevné josefovské hradby. Tohle že bublá v českém podhoubí? Nemohl jsem uvěřit.
Dnes jsou HENTAI CORPORATION v jiné pozici. Excesy se od nich očekávají. Před čtyřmi lety nastavili nový standard kontroverze svým již legendárním klipem s bobry a tak jsou jejich fans hladoví po další perverzní krmi. A tak není překvapivé, že některé skalní mohl loňský klip úspěšné Kollerovy předělávky „Až ti řeknu“ zklamat. Že to byl výstavní exemplář, jak cover verze dělat, je vedlejší. Vlastně i klip, který měl opět pod palcem Jarek Plouhar, to byl setsakramentsky povedený. Ale od HENTAI´s se holt čekají průsery.
Nicméně i na ty se nadále dostává. Ten největší jste pravděpodobně zaznamenali. Přišel nezván, o to šokující byly jeho důsledky. Uskutečnil se onoho srpnového dne siláží provoněným festem v Dačicích, kde byl zpěvák Radek Škarohlíd nejprve označen za buznu, aby se snažil nepřívětivě reagující publikum dostat na svou stranu tím, že je nazval pedofilními „zmrdy“. Vše nakonec korunoval varovným prohlášením na adresu Lucie Bílé, která se v tu dobu v zákulisí chystala na svůj set s ARAKAIN, že kdo se s ní vyfotí, zemře. Následující pěst jednoho z účastníků a sekuriťácká deportace kapely z areálu budiž jednou velkou reklamou na již tak populární těleso, které si v minulém roce odneslo cenu pro Nejlepší skupinu v anketě Žebřík. Čert vem jeden nevyplacený honorář. Ten pohled na oddané fanoušky, kteří se na sociální síti pustili do organizátorů, jež své stanovisko nedokázali obhájit, určitě stál za to.
Trochu jsem se obával zpráv, které kolem sebe kapela vysílala, týkajících se nového materiálu. Zněly trošku alibisticky, že se kapela zklidnila, vyzrála a že již to nebude taková divočina. Sliby o hlubokém umění se nakonec naštěstí nepotvrdily. Pod povrchem totiž stále tepe ten správný rockový puls. Zdá se, že divokému způsobu života a nekonečným turné s všeříkající heslem „Sex, drogy a rock´n´roll“ definitivně neodzvonilo. A je to jen dobře. Totiž komu jinému to v našich luzích a hájích věřit, když ne HENTAI CORPORATION? Kdo jiný si může dovolit natočit videoklip v zaplivané čtyřce, který je jenom o tom, že tam prostě kapela chlastá s jinými výpitky, a nevypadat u toho toporně?
Zde se totiž krásně vybarvuje půvabné souznění primitivismu, jak sebe občas pětice prezentuje, s propracovaností, jež jejich hudbou prostupuje. Ta je stále plná rock´n´rollových postupů, dále se rozmachující do českých new wave poloh, jazzových trhanců, metalových laufů, psycheledických ploch, všemožných pazvuků a divokých melodií. Obrovský prostor nekonvenční seberealizace umožňuje vyniknout Radkovu teatrálnímu projevu, díky němuž kapela zabrušuje i do rejstříků, v němž vládla taková esa jako SOUNDGARDEN, FAITH NO MORE či jejich šílenější alter ego MR. BUNGLE. A jelikož to HENTAI dělají s naprostou samozřejmostí a profesionalitou, nemusí se z toho ani vybrušovat. Přestože aktuální materiál zpočátku vyvíjí tlak na posluchače a nedává mu nic zadarmo, záhy se stává stravitelnějším, ukazujícím každou skladbu jako právoplatný hit.
HENTAI CORPORATION na svém druhém albu rozvíjejí svůj vytříbený talent pro hudbu, která je nejenom u nás těžko zařaditelná. Originál, který kope vlastní ligu, nadále dokazuje, že své provokativní vystupování má čím obhájit. Pokud jste je náhodou neviděli živě, učiňte tak co nejrychleji, než kapela s drogami sekne definitivně.
1. Synthetic Limits
2. Tardigrade Hunt
3. Mr. Self-Denier
4. Soul Dismantler
5. Over
6. The Fall Of Johann M.
7. Dancing With The Devil
8. Heaven?
9. Paralyzed
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.